Po delším období ticha se zase na tento blog vrací svěží letní vánek. Mám toho docela dost na psaní, ale začnu jenom zlehka o malém vylepšení domácího PC.

Již několik let mi pomaličku PC zastarávalo a jedinou investicí byl čas od času nákup výkonnější grafické karty abych si mohl zahrát aspoň 2 roky staré hry. K vánocům jsem ženě koupil její oblíbenu (přiznávám že i mně se dost líbí) TV minisérii “Pride and Prejudice” na Blu-Ray. Musel jsem nějak ospravedlnit nákup Blu-Raz vypalovačky :) Moji a její radost malinko zkalil fakt, že na mém single-core AMD nešlo ani tak o přehrávání filmu jako spíš velmi rychlé promítání fotografií (cca jedna za sekundu). To, a nákup nové HD kamery (abychom se za 10 let mohli detailně podívat na marmeládou zmazané triko našeho dvouletého prcka) bylo poslední kapkou, která mne donutila k provedení dlouho odkládaného upgradu.

Jakkoliv je PC platforma vyzdvihována jako flexibilní s možností libovolné výměny komponent, ve skutečnosti když chcete vyměnit procesor, zjistíte, že pro danou patici už se nic nevyrábí a nezbyde, než koupit celou velkou trojku, tedy MB+CPU+RAM. Já jsem zvolil Intel, konkrétně ASUS P5Q SE/R, Core 2 Quad Q9400 a 4GB DDR2 800MHz. I s DPH jsem se vešel do 9 000,- což bylo malinko více, než jsem byl ochoten investovat, hlavně díky změně procesoru z původně vytipovaného Q8400, který nepodporoval virtualizaci ve Windows 7. Určitě si minimálně prohlédněte tuto tabulku, pokud hodláte investovat do nového CPU. Pokud vámi vyhlédnutý procesor má v pravém sloupci YES, zpětná XP kompatibilita nebude problém.

Na grafickou kartu tentokrát nedošlo, pořád používám pasivně chlazenou GeForce 8600GT. Doma jsem vše docela rychle sestavil – jediný problém spatřuji v instalaci CPU do patice 775, kde k zacvaknutí chladiče procesoru je potřeba vyvinout takové síly, že se základní deska prohýbá až praská. Po nastartování jsem si potřásl rukou s úplně novým počítačem, šok po “3letém” upgradu je opravdu příjemný, Blu-Ray hraje bez problémů, najednou klidně i s dalšími třemi FullHD filmy. Hry i bez změny grafické karty opět hrají, i ty nejnovější. Největší skok jsem však zažil při renderování videa ze Sony Vegas a hlavně After Effects. Klip co se dříve renderoval 2-3 hodiny je díky čtyřem rychlým jádrům hotov za pět minut.

Každopádně jsem s investicí do nového srdce mého domácího PC spokojen, hlavně díky komfortní práci s HD videem, kterouž pomalu ale jistě zařazuji do již tak dlouhého seznamu mých koníčků. Pro příští dny a týdny se chystám napsat něco o nové HD kameře, Windows Home Serveru, novému LEGO autu (vlastně několika) a spoustě dalšího. Stay tuned.

Představte si, že by titul nejdéle běžící televizní show nejdéle běžící science fiction televizní show v historii (45 let a nějaké drobné) nedržela nějaká americká slátatnina, ale britský seriál. Představte si, že by ten seriál byl science fiction a že by jeho hlavní postava (která přežila těch 45 let) neměla jméno. A že by jí dnes hrál už jedenáctý herec, aniž by to komukoliv bylo divné. A že jedna z dalších hlavních postav je "policejní telefonní budka".

A teď si představte, že tohle všechno je pravda. Seriál Doctor Who už není jen obyčejným seriálem. Stal se takříkajíc národním pokladem, každý Brit ho zná (a skoro každý miluje), stal se součástí britské kultury stejně jako čaj o páté a okurkové sendviče. Na obrazovkách se objevil poprvé v roce 1963 a ač se jednalo o science fiction - které tenkrát rozhodně nepatřilo do mainstreamu - velmi rychle si našel své diváky ve všech věkových skupinách.

Děti si zamilovaly legendární vystrašené pokukování zpoza gauče, jejich rodiče chytré scénaře a vždy charismatickou hlavní postavu, která je známá jen jako "The Doctor". Každý nový herec se k tomuto úžasnému, jedinečnému, brilantnímu a extravagantnímu timelordovi postavil svým způsobem a vdechl mu pokaždé trochu jiný charakter. Někdy škodolibý, jindy humorný, jednou romantický, podruhé zas zatraceně vážný.

Ať takový, nebo onaký, vždy doprovázen neustále se obměňujícími společníky (k dnešnímu dni se jich vystřídalo 35) podniká Doctor neuvěřitelná dobrodružství do všech koutů vesmíru a času. Vztahy a rozhovory mezi Doctorem a jeho souputníky jsou mnohdy tím hlavním, čím seriál upoutá, zatímco exotická science fiction tvoří většinou pouhé pozadí pro vykreslení problémů, které jsou platné i u nás a dnes na Zemi.

Původní seriál běžel bez přestávky od roku 1963 do roku 1989. Zpočátku velmi naivní "triky"  (důsledek minimálního rozpočtu) se jen pomalu zlepšovaly, ale nikdy nezastínily silné příběhy. Přesto však byly právě "nízké produkční hodnoty" společně se specifickým britským humorem hlavním důvodem, proč se seriál tak těžko "vyvážel", zejména do USA.

Televizní film z roku 1996 v americké produkci měl značit začátek nové éry a útok na americký trh. Nezaujal však a tak Doctor usnul na dalších devět let. V roce 2005 však vtrhl na obrazovky pořádně resuscitovaný Doctor Who s Christopherem Ecclestonem v hlavní roli. Tentokrát producenti získali o dost víc peněz a seriál vypadá výpravně i na americké poměry. Navíc od diváka nevyžaduje znalost předchozích 40ti let, a uvádí všechny hlavní postavy a jejich nepřátele pěkně polopatě.

Po první sezóně restartovaného Doctora nastoupil v hlavní roli David Tennant a ač byl zpočátku přijímán skepticky, stal se v nedávném hlasování nejoblíbenějším Doctorem historie. Užít si ho můžete nejen ve třech již natočených sezónách, ale i v několika nadcházejících speciálech, poté ho nahradí Matt Smith jako již jedenáctá reinkarnace této postavy.

A teď už se nezdržujte čtením, máte před sebou stovky báječných příběhů. A až se trochu naladíte na tu správnou vlnu, nezapomeňte se stavit v diskuzním klubu Doctora Who na Lapiduchu - kde v záhlaví najdete spoustu dalších odkazů na vše možné i nemožné, co se kdy kolem této "neznámé" legendy napsalo.

Když jsem psal minule o britských seriálech, které bych chtěl budoucími články popsat, nedošlo mi, jak nejasný popis to byl. Podíváme se na seriály "současné", tedy 90léta minulého století a seriály století jednadvacátého. Ty jsou totiž v drtivé většině českými televizními kanály ignorovány, což je docela záhadou, protože starší britské seriály se těší v Česku velmi dobré pověsti a často jsou stále vysílány.

Takže přeskočíme (všechna jména seriálů v původním znění) komediální (a kultovní) Monty Python, Fawlty Towers, Blackadder nebo kriminální The Professionals a Dempsey & Makepeace. S takovým základem je s podivem, že se pozornost současných médií přesunula mimo britské ostrovy. Takže příště (zítra) už opravdu načneme tento seriál s legendou legend, o které jste skoro určitě nic neslyšeli.

The Onion se loni dožili neuvěřitelných 20 let. Satirické, falešné zprávy si berou na mušku aktuální události, překrucují prázdná titulková hesla a parodují všechny rubriky klasických novin od politiky k počasí. Ačkoliv jsou hlavním artiklem této "zpravodajské sítě" tištěné noviny (s nákladem skoro 700 000 výtisků), s nástupem internetu se přidaly webové stránky a "televizní zprávy". Ty dnes mají RSS feed a podcast, takže máte zajištěnu svou pravidelnou porci dobré zábavy. Ačkoliv se většinou týkají amerických reálií, nebudete mít problém se s nimi sžít. Takže nezbývá, než si udělat srandu sám ze sebe a nabídnout jednu z posledních zpráv ze světa techniky:

Apple Introduces Revolutionary New Laptop With No Keyboard

Je to fantastické, je to technicky dokonalé. Je to neuvěřitelně efektivní a bezchybné. Je to strašidelné a zvířecky ladné. Je to neúprosné a bez emocí. Je to...stroj, proměňující živý strom na perfektně připravené dřevo. Jen tu chybí ten druhý, co klády nakládá (pěkné, pěkné) a padají z něj krabice IKEA.

Včera večer jsem si udělal čas a postavil jeden z dárečků, co jsem si nadělil pod stromeček - Lego Creator Cool Convertible. Už od první chvíle se mi tenhle set moc líbil, ta barevná kombinace bílé a temně červené, ten tvar, super zatahovací střecha...když pak byl před Vánocemi set v Tescu v akci za 890,- neváhal jsem ani chvilku.

Auto vypadá moc pěkně a zatahovací střecha je vyřešena skvěle. Kromě střechy jsou plně funkční dveře a kryt motoru. Sedadla jsou polohovatelná, k dispozici jsou zpětná zrcátka a stěrače - vtipně řešené samurajskými meči.

Co mi hodně chybí je zatáčení, takže uvažuju, že si ho přidám. Od věci by nebyla ani motorizace, možná, že když se obětuje skládací střecha, vešla by se kromě motoru i baterka a přijímač.

Časosběr stavby

Přestože doma nemáme televizi, stal jsem se obětí televizních seriálů. Naštěstí však ne nekonečných telenovel a růžových zámků. Překvapivě jsem se i osvobodil z vlivu americké nové vlny dvaceti-čtyř hodinových ztracených hrdinských útěků z vězení domů k zoufalým manželkám.

Co mne však polapilo neodolatelně, jsou seriály britské. A to převážně seriály produkované mocnou BBC. Ta je "doma" kritizována ještě více než naše "česká". TV poplatky, byrokracie, estrády, mumie ve vedení, to je jen zlomek toho, co BBC schytává od veřejnosti a jiných médií celý rok. Dokáže však přesto produkovat velmi kvalitní pořady. Možná, že se mi líbí, protože jejich scénaristé jsou nám blíže, než jejich zaoceánští kolegové. Možná je to tím, že většinou nevysají téma do mrtě deseti dvaceti-dílnými sezónami, ale většinou produkují krátké, ale kvalitní pěti, šesti-dílné mini-série, které se občas dočkají druhé sezóny.

Každopádně mi britská televizní tvorba učarovala a já postupně objevuji další a další poklady. A tak mne napadlo, že by stálo za to, něco málo o tom nejlepším napsat a rozšířit obzory i zatím nedotčeným. Pokud bude výsledkem této serie článků jediný nový český "whovian", mise je splněna.

Příště se podíváme na opravdovou legendu, zatím tu mám (post)vánoční upoutávku:

Fotografování modelů - I: Základy fotografie
Fotografování modelů - II: Focení modelů
Fotografování modelů - III: Postprocessing, digitální úpravy

V první a druhé části jsme postupně probrali základy fotografie a pratkickou část fotografování modelů. Nyní máme ve foťáku spoustu fotek našeho díla a po přenesení do počítače je potřeba udělat ten poslední krok a tím je digitální úprava fotek a příprava pro publikaci, např. na web.

Postupy zde uvedené jsou platné pro Adobe Photoshop CS4, ale jistě budou fungovat i ve starších verzích. Nevyužívám žádných speciálních vlastností a tak zde uvedené bude s jistou mírou kreativity platit obecně v libovolném grafickém editoru, který používá vrstvy.

Při editace fotek modelů (ale popravdě libovolného studiového motivu) můžeme proces rozdělit na tři části.

1. Konverze z RAW formátu, nastavení WB, korekce expozice, základní ostření a ořez fotky. Ve zmenšené míře platí i pro JPEG soubory
2. Fotografická retuše, maskování pozadí
3. Finální nastavení kontrastu, barev a ostrosti

Poté již jen fotografii vyexportujeme do vhodného cílového formátu. Například menší JPEG pro webovou prezentaci, větší JPEG či TIFF pro tisk apod.

1. RAW konverze, prvotní nastavení

Pokud fotíme do RAW a fotku otevřeme ve Photoshopu, je nutné před samotným započetím editace "vyvolat" fotografii v RAW konvertoru. Tento krok můžeme učinit i v jiném programu, který bývá pro konverzi z RAW dodáván výrobcem fotoaparátu (má-li tento možnost do RAW fotit).

Prvním krokem bude vyvážení bílé, což můžeme zkusit nechat udělat automaticky, ruční volbou teploty světla ve stupních Kelvina (některé žárovky ji udávají), nebo mnoha dalšími způsoby. Pokud však fotíme na bílém nekonečném pozadí, nejjednodušší je použití kapátka vlevo nahoře a následné vybrání prakticky libovolného místa pozadí. Dále pak nastavíme korekci expozice tak, aby bylo pozadí co nejblíže bílé ale ne za cenu "vypálení" foceného modelu. Fotka by měla být světelně "tak akorát". Na konec můžeme trochu přidat kontrast. Zkuste si pohrát i s jinými nastaveními, ale toto většinou stačí.

Po otevření

Základní úpravy

Po RAW konverzi je mým dalším krokem základní ořez obrázku, nemá smysl pracovat s okraji, které nebudeme nikdy potřebovat.

Nijak se při ořezu neomezujte, ne nadarmo se říká, že nůžky jsou nejmocnější nástroj fotografa.

Maskování pozadí

Nyní máme k dispozici hrubě připravenou a ořízlou fotografii, přichází nejzábavnější část - maskování pozadí. Ačkoliv to vypadá, že aktuální pozadí je pěkné a fotku nijak neruší, můžeme to snadno ještě výrazně zlepšit. Pokud stávající pozadí nahradíme čistě bílou nebo jemným přechodem, bude to vypadat mnohem lépe.

Mnohé návody na maskování pozadí radí použití "lasa" nebo různé kombinace lasa a ruční editace. Mnohdy je však pozadí barevně blízké popředí a automatický výběr selhává. Mně se nejvíce osvědčil následující postup:

• Zkopírujte si aktuální vrstvu do nové a pak udělejte ještě jednu kopii. Nejjednodušeji přetažením vrstvy na ikonku nové vrstvy (druhá zprava v zápatí palety vrstev). Původní pozadí vyplňte například červenou barvou (Shift+F5, Color), budou se nám pak lépe odhalovat chyby v naší masce.

• Nejjvyšší vrstvu odbarvěte (Desaturate, Ctrl+Shift+U). Otevřete si dialog nastavení úrovní (Level, Ctrl+L). Pod histogramem jsou tři jezdce - černý, šedý a bílý. Stáhněte bílý doleva, čený doprava a šedý směrem k bílémů. Pozorujte model a snažte se dosáhnout zcela černého modelu a co nejbělejšího pozadí. Tato část vyžaduje určitou zkušenost, která se později velmi vyplatí. Čim lépe zde nastavíte kontrast modelu a pozadí, tím méně práce (až žádná) bude v dalších krocích.

• Vytvořte negativ vrstvy (Invert, Ctrl+I). Vyberte vše (Ctrl+A) a zkopírujte (Ctrl+C). Přepněte se do palety kanálů (Channels, vedle Layers) a vytvořte nový kanál (stejně jako novou vrstvu, vznikne typicky Alpha 1). Vložte do tohoto kanálu zkopírovanou vrstvu (Ctrl+V).

• Nyní z kanálu nahrajte výběr (Load Selection, Ctrl+Click na ikonku kanálu). Přepněte zpět na vrstvy, vyberte prostřední vrstvu (obsahující původní fotku) a přidejte masku vrstvy (Add layer mask, třetí ikonka zleva v zápatí palety vrstev). Schovejte vrchní pomocnou vrstvu. Pokud jste vše udělali podle návodu, získáte model na červeném pozadí.

• Nyní je potřeba dočistit vyrobenou masku. V modelu by neměla nikde prosvítat červená a většina pozadí (kromě jemného stínu) musí být červená. Klikněte na ikonku masky (ikonka vpravo od ikonky vrstvy) a bílým menším štetcem (použijte poloměkký - Hardness okolo 50%) zamalujte červená místa. Pozor, bílým štětcem nikdy nepřejeďte okraj modelu, vytvoří se nepěkné halo, jak začne prosvítat původní pozadí. Radší nechte okraje tak, jak jsou, s bílým pozadím to bude vypadat dobře. Poté velkým měkkým (Hardness 0%-15%) černým štětcem pro jistotu přejeďte okraje a rohy pozadí. Nyní můžete nahradit červené pozadí bílým.

• Výsledek by měl vypadat nějak takto.

Tento postup vám možná zprvu přijde poměrně náročný, ale jakmile vám vejde posloupnost kroků a klávesové zkratky do krve, dá se zvládnout během půl minutky. Případně si připravte akce, které zautomatizují některé kroky a ještě více zrychlí vaši práci.

Finální úpravy

Nyní je naše fotka prakticky hotová a můžeme se pustit do posledních drobných úprav před publikací. Mým oblíbeným trikem je velmi efektní a nedestruktivní (pokud je použito s mírou) zvýšení kontrastu pomocí filtru Unsharp Mask (Filter-Sharpen-Unsharp Mask). Pro začátek použijte níže uvedené hodnoty a později zkuste sami experimentovat.

Dávejte pozor, aby jste efekt nepřehnali, při decentním použití je to však jeden z nejlepších způsobů získání kontrastu - který mnohdy fotkám v difuzním světle chybí.

Nakonec můžete doladit barvy a saturaci, Photoshop nabízí rychlá nastavení a wizardy s nimiž je to hračka. Na webu je spousta detailních návodů. Při exportu pro tisk je vhodné celou fotku doostřit, ale to je téma mimo rámec tohoto seriálu. Pokud chcete dát fotku na web, stačí použít File - Save for Web & Devices. Vyberte preset JPEG Medium nebo pro lepší kvalitu JPEG High. Zmenšete velikost na něco rozumného 800-1600px největší rozměr. Váš originální soubor nechte v plné velikosti a PSD si uložte pro pozdější editaci.

Závěrem

Doufám, že vám byl tento miniseriál alespoň trochu užitečný, i když jsme to někdy brali "letem světem". Pokud máte pocit, že vám něco není jasné, nebo naopak znáte lepší řešení a šikovné triky, ocením nejen já, ale i ostatní čtenáři vaše komentáře. Případně navrhněte téma, o kterém si myslíte, že by chtělo probrat více do hloubky a třeb nějakou kapitolku ještě přidáme.

Jednoho lednového rána se na zastávce metra ve Washingtonu DC postavil muž a začal hrát na housle. Za 45 minut odehrál šest Bachových skladeb. Během té doby prošlo stanicí na tisíce lidí, spěchajících ve špičce do práce.

Po třech minutách hraní si jeden postarší muž muzikanta všiml. Zpomalil a na pár sekund se zaposlouchal, aby pak rychle vyrazil ve snaze dohnat zmeškaný čas. O minutu později houslista vydělal svůj první dolar, který mu - aniž by zpomalila - do pouzdra hodila procházející žena.

O pár minut později se někdo opřel o zeď a zaposlouchal se, ale rychlý pohled na hodinky ho donutil k odchodu. Nejvíce pozornosti mu věnoval 3letý chlapec. Jeho matka ho ve spěchu táhla pryč, ale chlapec se zastavoval a pozoroval houslistu. Nakonec ho matka donutila pokračovat, ale stejně se nepřestal zvědavě otáčet. To se u dětí opakovalo několikrát, ale nakonec je rodiče vždy donutili pokračovat. Bez výjimky.

Během těch 45ti minut se pouze šest lidí zastavilo a na chvíli zaposlouchalo. Asi 20 jich dalo bez zastavení peníze. Dohromady 32 dolarů. Když dohrál a podchodem zavládlo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal.

Nikdo nepoznal Joshuu Bella, jednoho z nejlepších klasických hudebníků na světě. Hrál jedny z nejúžasnějších skladeb, jaké kdy byly napsány na Stradivárky v hodnotě 3,5 milionu dolarů. Dva dny před tím hrál před publikem platícím 100 dolarů za lístek ve vyprodaném divadle v Bostonu.

Jedná se o pravdivý příběh, který organizoval Washington Post, jako sociální experiment o vnímání krásy a vkusu. Podstatou bylo: Vnímáme krásu v běžném prostředí v neobvyklý čas? Rozeznáme talent v neobvyklém kontextu? Zastavíme se, abychom ho mohli ocenit?

Jeden z možných závěrů zní: Pokud nemáme chvíli se zastavit a poslechnout si jednoho z nejlepších virtuozů planety hrajícího jedny z nejkrásnějších skladeb, o kolik jiných věcí přicházíme?

Tuto kratičkou esej, pouhý výtah z podrobnějšího článku, mi poslal v angličtině jeden známý z Kanady. Dovolil jsem si ji přeložit, snad se vám bude líbit, tak jako mně.

Původní článek z deníku Washington Post, autor Gene Weingarten: Pearls Before Breakfast (duben 2007, experiment se odehrál v lednu 2007). Článek získal Pulitzerovu cenu.

Joshua Bell homepage a zmínka o experimentu

Fotografování modelů - I: Základy fotografie
Fotografování modelů - II: Focení modelů
Fotografování modelů - III: Postprocessing, digitální úpravy

V první části tohoto seriálu jsme si představili základní fotografické termíny a jejich "využití". Nabiti teorií se nyní můžeme pustit do díla. Protože příprava a samotné focení se může docela protáhnout, je dobré počkat, až se nám nahromadí více objektů k focení, naše práce pak bude efektivnější. Na druhou stranu buďte zejména při prvním focení nebo zkoušení nových technik opatrní a pravidelně kontrolujte nafocené na počítači. Jedno špatné nastavení foťáku vám v lepším případě pořádně přidá práce, v horším přijde vaše práce vniveč.

Místo a čas

Jak píšu výše pro focení si vyhraďte více času, než je váš odhad. Budete potřebovat také trochu místa, aby jste mohli rozestavit fotostan, máte-li ho. Pokud ne, budete muset dát lampy do větší vzdálenosti a nesvítit jimi přímo na předmět aby dopadající světlo nebylo tak ostré. Tak jako tak vám polička na stěně stačit nebude.

Mnoho domácích fotografů dělá velkou chybu, že se příliš soustředí na fotografovaný předmět a ignoruje jeho okolí a pozadí, které je pro něj domácí - a tudíž "průhledné" - ale pro ostatní působí většinou velmi rušivě a odvádí pozornost od modelu. Nejvhodnější je okolí a pozadí zcela "odstínit" a použít jednobarevné pozadí, na kterém fotografovaný objekt nejlépe vynikne.

Co se barvy týče, tak jistotou je obyčejná bílá. Možná se vám bude zdát, že na barevném pozadí model vypadá lépe ale nese to s sebou značné nevýhody. Barevné pozadí (a podložka) totiž odráží světlo a fotografovaný model tak zabarví. Takový nádech je pak velmi obtížné až nemožné později odfiltrovat. Bílé pozadí můžeme snadno na počítači odmaskovat a nahradit jiným.

Pozadí se snažíme vytvořit takzvané nekonečné - tedy bez zjevného přechodu mezi podložkou a pozadím. Tohoto efektu docílíme snadno například větší bílou čtvrtkou, kterou ohneme. Nepoužívejte papír s lesklým povrchem, přiděláte si práci s pozdějším odstraňováním odlesků.

Světlo, úhel, ohnisko

Tyto tři faktory nejvíce ovlivní "atmosféru" foceného modelu. Někdo se snaží nafotit model pokud možno neutrálně, někdo usiluje o dramatický efekt a někdo aranžuje focení tak, aby model vypadal jako jeho reálná předloha.

Ač jsem psal, že cílem při osvětlování je dosáhnout co nejrozptýlenějšího (difuzního) světla např. za pomoci fotostanu, někdy může být prospěšné namířit jedno světlo přímo na model, zvýraznit tak nějakou část a s pomocí stínů dát fotce hloubku a kontrast. Nikdy však nepoužívejte vestavěný blesk, který dělá víc škody než užitku - barvy se vytrácejí, stíny jsou extrémní a odlesky všudypřítomné.

Zkoušejte různé úhly a směry světla, zhora, zdola, zboku...Dívejte se na scénu nejdříve přímo a až jste spokojeni podívejte se skrze hledáček. Pokud fotografovaný objekt vrhá stíny snažte se je dostat do záběru celé, pokud se vám později budou líbit, nebudete zoufat nad jejich nešťastným seříznutím.

Pomocí vhodného úhlu záběru můžeme zásadně změnit vyznění fotografie. Při fotografování zhora zvýrazníme "modelovost" objektu, protože mozek není zvyklý vidět například vagóny zhora. Naproti tomu, jednoduchým trikem snížení fotoaparátu a fotky "od podlahy" pomůžeme přesvědčit diváka, že se dívá na opravdový automobil, ne jeho LEGO model.

Ruku v ruce s úhlem jde ohnisková vzdálenost (u malých digicamů jednoduše zoom). Ohnisková vzdálenost lidského oka je ekvivalentní 50mm (u klasického kinofolmu, digicamy častu určují zoom jako rozsah ekvivalentní kinofilmu, např. 28-120mm). Cokoliv je foceno širším ohniskem (menší přiblížení) vyvolává pocit rozsáhlosti a perspektiva je extrémní. Naproti tomu delší ohniska (větší zoom) fotografii zplošťují a pocit perspektivy se vytrácí.

Široké ohnisko

Dlouhé ohnisko

Zjednodušeně se dá říct, že snažíte-li se spíš jen dokumentovat svůj model, je vhodnější poodstoupit a použít zoom s lehkým nadhledem. Chcete-li naopak diváka "vtáhnout do děje" snižte stativ (nebo přidřepněte) a přijde k modelu co nejblíž.

"Dokumentační snímek"

"Dramatický snímek"

Clona

Snad si pamatujete, že nastavení clony určuje hloubku ostrosti, tedy vzdálenost od místa zaostření po kterou je objekt ještě ostrý. Dnes většinou i ty nejjednodušší digitální automatické přístroje nabízí režim focení s prioritou clony (většinou značen Av). Tedy vy zvolíte clonu a fotoaparát spočítá čas nutný pro správnou expozici (nezapomeňte, že pro časy delší než 1/50s budete potřebovat stativ). Nemá-li váš fotoaparát ani tento poloautomatický režim, můžete využít scénických režimů. V režimu portrét otvírá foťák clonu co nejvíce (pro rozmazané pozadí), naproti tomu v režimu krajina se clona zmenšuje (clonové číslo roste - stejně jako hloubka ostrosti).

Většinou se budete snažit dostat celý focený model do hloubky ostrosti. Můžete zkoušet různé clony a zjistit tu, která vám stačí, můžete využít kalkulačku hloubky ostrosti a nechat si spočítat vhodnou clonu a některé fotoaparáty (převážně digitální zrcadlovky) mají i tlačítko, které přivře clonu a můžete tak hloubku ostrosti posoudit rovnou v hledáčku.

Při focení detailu naopak oceníte menší clonu a minimální hloubku ostrosti, která rozostří okolí a diváka "navede" žádaným směrem. Ať již použijete malou či velkou clonu, pokud možno se vyvarujete clonových čísel v extrémech rozsahu objektivu, který dělá většinou nejostřejší fotky pár clon nad svým minimem. Má-li například rozsah F2 - F22, snažte se držet např. v rozsahu F2,8 - F15.

Vhodné je taky po zvolení clony odečíst naměřený čas, poté fotoaparát přepnout do plně manuálního režimu s těmito nastaveními. Protože fotíte z +- stejného směru scénu s konstantním osvětlením, tímto způsobem si nejlépe zajistíte konzistentní expozici celé série vašich fotek.

Ostatní nastavení

ISO vždy držte co nejníže kvůli minimalizaci šumu. Pokud vámi vybraná clona vyžaduje delší časy, použijte stativ. Nemáte-li ho, snažte se aspoň nejít nad ISO 400 u zrcadlovek a ISO 200 u kapesních fotoaparátů.

Nastavte si vyvážení bílé dle světel, která používáte (žárovka, zářivka), lépe pak ručně pomocí fotky bílého (či šedého) papíru. Nejlepší je ale používat RAW formát, nemusíte se tak zabývat vyvážením bílé před focením - nastavíte až ex-post podle fotky na monitoru. Dále vám pak tento formát umožní menší korekce expozice, barev, ostrosti apod. Důležité je, že tyto korekce nejsou destruktivní a nesnižují kvalitu fotky (narozdíl od korekcí fotky v JPEG). 

O tom už ale v dalším díle tohoto miniseriálu.

Další zdroje

Doporučuji vynikající sérii článků Domácí Studio od fotografa Romana Pihana. Studiové focení tam probírá v daleko větším detailu se spoustou vynikajících rad a tipů.